Psí plemeno je pojem, který dnes už příliš neodpovídá tomu, co chov psů potřebuje, aby se znovu dostal ke zdravým a dlouhověkým psům. Proč tomu tak je a proč v HonestDog postupně nahrazujeme pojem psí plemeno pojmem psí typ, ti vysvětlíme v tomto článku.
Psí plemeno: Co to vlastně je?
Rozdělení psů do plemen je složité a může být matoucí, protože co přesně plemeno je, není nikde jednotně definováno. Pojem plemeno se používá v chovu zvířat a obvykle označuje skupinu zvířat jednoho druhu, jejichž potomci se po několik generací velmi podobají rodičům. V chovu psů to došlo tak daleko, že se plemenné knihy uzavřely. Plemenné knihy jsou záznamy, v nichž jsou vedeni všichni jedinci plemene, jejichž majitelé jsou členy příslušného spolku. Uzavřené zde znamená, že spolu smějí být pářeni pouze jedinci zapsaní v této plemenné knize.
Dnes existuje obrovské množství chovatelských spolků a některé z nich jsou sdružené v takzvaných střešních organizacích – od regionální až po mezinárodní úroveň. Tyto soukromé spolky nejen určují pravidla, podle kterých se smí chovat, ale rozhodují také o tom, která skupina psů bude uznána jako plemeno a která ne.
Aby byl zmatek dokonalý, existují už nějakou dobu takzvaná designová neboli hybridní plemena. Přesně vzato jde o křížence, jejichž rodiče pocházejí ze dvou různých plemen. Příkladem je labradoodle, kříženec labradora a pudla: má spojovat dobré vlastnosti obou rodičů. Jestli to opravdu funguje a proč mnozí říkají, že nejde o chov, ale o takzvané množení psů, vysvětlíme níže.
Chov čistokrevných psů: Co se pokazilo?
Stále větší důraz se kladl na vzhled a na výstavách se do popředí dostalo takzvané exteriérové hodnocení (popisuje, jak moc se pes podobá ideálnímu vzhledu plemene, který stanovil jeho spolek). U některých plemen je dodnes podmínkou chovnosti ta či ona pracovní zkouška – podle toho, o jaký svaz jde. Chov zaměřený na vzhled s omezeným počtem jedinců však genetickému zdraví dnešních psích plemen neprospěl. Vzpomeňme si na uzavřené plemenné knihy: přesně vzato to znamená, že labrador ze spolku X nesmí být zkřížen s labradorem ze spolku Y. V některých spolcích je to možné za velmi přísných pravidel a podmínek, včetně podmínek pro potomky – jde ale o složitý a zdlouhavý proces, do kterého se nechce pouštět každý chovatel.
V tomto už tak omezeném genofondu se navíc populární a vzhledově oblíbení psi používali v chovu nadměrně často, čímž se genofond dále zmenšoval. Kvůli tomu se také některé dědičné choroby rozšířily nadprůměrně silně.
Výsledek: máme psí plemena se spoustou dědičných onemocnění – počet a četnost nemocí se liší podle plemene – a s takovou mírou příbuznosti, že se u mnoha plemen téměř každé spojení blíží páření sourozenců. Že jsou příliš příbuzenská spojení problematická, víme my lidé z vlastní historie – stačí si vzpomenout na faraony nebo evropské královské rody.
Potřebujeme vůbec plemena?
I dnes existují psi s prací, například policejní psi, pastevečtí psi, lovečtí psi a terapeutičtí psi. Pro ně, ale i pro rodinné psy, je důležité dobře odhadnout vlastnosti vybraného psa. Proto je výhodou mít různé varianty psů s předvídatelnými povahovými sklony. Chov čistokrevných psů, jak jsme ho provozovali posledních 100 až 150 let, však vede do slepé uličky se stále více nemocnými, krátkověkými a místy i problémově se chovajícími psy. Proto bychom se měli rozloučit se svou představou o čistokrevnosti a obrazně řečeno i s pojmem plemeno a se vším, co se s ním pojí.
Jsou hybridní nebo designová plemena budoucností?
Designový pes vzniká, jak jsme popsali výše, ze dvou či více plemen. Cílem je spojit nejlepší vlastnosti zúčastněných plemen. To může fungovat, ale nemusí. Ve většině případů jsou si potomci první generace velmi podobní. Kdyby se ale dál pářili mezi sebou (samozřejmě s různými rodiči), mohou psi najednou vypadat velmi rozdílně – stojí za tím jednoduché genetické zákony. Samozřejmě i tady lze cíleným chovatelským výběrem a bohužel nejjednodušeji příbuzenskou plemenitbou dosáhnout jednotného vzhledu a založit tak vlastní plemeno, jak se to místy už děje. Tím bychom ale byli zase na začátku.
Většina chovatelů takových psů však chová vždy jen první generaci, tedy například stále dokola štěňata labradoodla tím, že spáří labradora s pudlem. Ke zlepšení psů a jejich genetiky tím nepřispívají, protože neplánují napříč několika generacemi. Proto je mnozí neoznačují za chovatele, ale za množitele psů.
Křížení plemen může mít v chovu řadu výhod – pokud ale vezmeš dvě už silně zatížená psí plemena, jako je francouzský buldoček a mops, většinou nedostaneš zdravého psa, ale takového, který v sobě spojuje genetické nemoci obou plemen.
Navíc ať už se dá o chovatelských spolcích říct cokoli špatného: většina z nich své chovatele alespoň základně kontroluje a vyžaduje ten či onen zdravotní test, i když by jich v naprosté většině případů mělo být víc. Prakticky žádný chovatelský spolek tyto podle něj „chovatele kříženců“ nepřijímá. Mnozí z těchto chovatelů tak nepodléhají žádným pravidlům ani kontrolám kromě svých vlastních.
Nová plemena a jejich uznání
Čím dál víc přicházejí do módy malé chovatelské svazy, které se věnují plemeni, jež si takříkajíc samy vymyslely. Příkladem je elo: chovným cílem je zdravý pes vhodný do rodiny. Název Elo je přitom chráněný u Německého úřadu pro patenty a ochranné známky.
Ani tady samozřejmě není všechno zlato, co se třpytí: jaká rodičovská zvířata a výchozí plemena se vybírají, jak velká je chovná základna, jaké zdravotní testy se dělají a co se z chovu vylučuje?
Velké chovatelské svazy tato nová plemena neuznávají, stejně jako neuznávají designové psy ani jiné křížence.
Existují dobré cesty z této slepé uličky?
Odbornice, odborníci a vědci přicházejí s různými návrhy a přístupy. Všechny zatím narážejí na velký odpor velkých spolků čistokrevných psů, které chtějí situaci ještě chvíli sledovat, než začnou jednat.
Dobrou možností by bylo hodit přes palubu pojem čistokrevný a s ním spojené omezení chovu a vrátit se k tomu, co se dříve označovalo jako krajové plemeno neboli ráz: psi, kteří nemuseli vypadat jednotně, ale byli zdraví a vhodní pro práci, kterou měli dělat. Tehdy se klidně mohl pro větší genetickou rozmanitost přimíchat i toulavý pes od sousedů. Znamenalo by to, že místy velmi dobré pokusy udělat z mopse znovu zdravého psa s funkčním nosem prostřednictvím přikřížení jiných plemen by se nemusely odehrávat ojediněle a mimo velké svazy, ale společně s nimi, koordinovaně, pro co nejlepší výsledek s velkou chovnou základnou a mnoha chovateli.
Na stále více dědičných onemocnění existují testy, a proto by se měly důsledně provádět. Do jaké míry vyřazovat psy z chovu kvůli které nemoci či kterým genetickým znakům, je sporné a rozhodně to ještě zdaleka není definitivně vyřešené. Ve většině případů však zatím chybí povinnost vůbec testovat na všechna testovatelná onemocnění daného plemene – přitom to není o moc dražší než jednotlivé testy a stačí na to jeden vzorek.
Rozloučení s pojmem plemeno
Z výše uvedených důvodů, a aby byl rozdíl lidem jasný, se HonestDog stále více loučí s pojmem plemeno a nahrazuje ho pojmem typ – zcela v duchu aljašského huskyho: psího typu s určitou variabilitou, který je stvořený pro práci (tahání saní) a vybírá se podle vhodnosti a zdraví. Pro tento cíl, tedy zlepšit psa pro jeho práci, se v chovu klidně smí křížit.
Závěr
Chov psích typů pro konkrétní účely, kde je v popředí dobré zdraví a požadované vlastnosti, vzhled je až posledním kritériem, s genetickou rozmanitostí a výslovným povolením přikřížit jiné typy: to by mohla být jedna z možných budoucností, abychom mohli dál sdílet život se psy, aniž bychom jim působili tolik utrpení, jako se to dnes bohužel z velké části děje.
Pokud chceš vědět, kolik psích plemen existuje, můžeš si přečíst tento článek.



